TISKOVÉ PROHLÁŠENÍ: Alžběta Pezoldová nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu ČR, že není dědičkou po Adolfu Schwarzenbergovi

(Praha, 28. dubna 2010) Alžběta Pezoldová je dcera Jindřicha Schwarzenberga, adoptivního syna Adolfa Schwarzenberga z hlubocké primogenitury rodu. Už řadu let se jako jediná osoba snaží v řadě soudních sporů prokázat, že Adolf Schwarzenberg byl v době svého úmrtí vlastníkem majetku na území současné České republiky. Jedná se např. o nemovitosti jako zámek v Hluboké nad Vltavou, zámek v Českém Krumlově, paláce a pozemky na pražských Hradčanech nebo klášter Zlatá Koruna.

• Protiústavnost lex Schwarzenberg

Adolf Schwarzenberg byl zbaven majetku zákonem č. 143/1947 Sb., tzv. lex Schwarzenberg. Ex lege byl tímto zákonem bez náhrady převeden na zemi Českou veškerý v Československu se nacházející nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský (v to počítaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky), dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškerý provozní kapitál 3 mužských potomků rodu Schwarzenbergů z hlubocké primogenitury.

Alžběta Pezoldová trvá na tom, že zákon byl již v době svého vzniku v rozporu s Ústavou, která zakazovala konfiskaci majetku bez náhrady majiteli. Zákon také porušuje jednu ze základních právnických zásad - obecnost zákona. Je proti právním principům přijmout zákon, který se nevztahuje na všechny občany, ale jen na vybrané jedince. Zákon postihující rod Schwarzenbergů lze proto mít za protiústavní. Nikdy neměl vstoupit v platnost, neměl být použit a všechny vyvlastňovací akty podle něj provedené jsou od počátku neplatné.

Prozatím jediným soudy přiznaným předmětem spadajícím do pozůstalosti po Adolfu Schwarzenbergovi je tzv. Knížecí hrobka v Domaníně u Třeboně.

• Nespravedlivé dědické řízení

Pozůstalostní řízení běží od roku 2005. Krajský soud v Českých Budějovicích změnil původní usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích a určil, že „právními nástupci dědice Jindřicha Schwarzenberga (adoptivního syna Adolfa Schwarzenberga) v dědickém řízení po JUDr. Adolfu Schwarzenbergovi jsou Alžběta Pezoldová a Karel Schwarzenberg, s nimiž bude v řízení o dědictví po JUDr. Adolfu Schwarzenbergovi nadále jednáno“. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že před rozhodnutím o odvolání vzal v úvahu také ty části závěti Adolfa a Jindřicha Schwarzenberga, které jsou důležité pro rozhodování v této věci. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal Karel Schwarzenberg dovolání.

Nejvyšší soud České republiky dospěl 27. ledna t. r. k závěru, že toto dovolání je opodstatněné. Podle jeho názoru bylo dědictví Adolfa Schwarzenberga projednáno v Rakousku Okresním soudem v Murau v roce 1951 a odevzdáno univerzálnímu dědici Karlu Schwarzenbergovi.

Dědictví po Jindřichu Schwarzenbergovi pak bylo v Rakousku projednáno Okresním soudem v Judenburgu v roce 1967 a bylo celé odevzdáno univerzálnímu dědici Karlu Schwarzenbergovi.

Nejvyšší soud ČR se rozhodnutím rakouského okresního soudu řídil, aniž by se zabýval otázkou, zda je tímto usnesením skutečně vázán, či ne. Svým rozhodnutím zcela vyloučil Alžbětu Pezoldovou z okruhu účastníků dědického řízení.

• Rakouské soudy nerozhodují o českém majetku

Faktem je, že rakouský soud v Murau byl kompetentní pouze k projednání otázek týkajících se rakouského majetku Adolfa Schwarzenberga, nikoli českého ani jiného zahraničního. Podle tehdy platných rakouských pravidel nejde za žádných okolností dovodit příslušnost soudu v Rakousku rozhodnout o nemovitém majetku v Československu. Nejvyšší soud ČR se proto tímto rozhodnutím nemusel řídit.

• Neopomenutelný dědic

Závěť Jindřicha Schwarzenberga, otce Alžběty Pezoldové, určila, že Karel Schwarzenberg je univerzálním dědicem jeho majetku (aniž by bylo specifikováno, zda rakouského nebo českého). Alžběta Pezoldová byla vedena jako odkazovník ¼ majetku.

Současná česká zákonná úprava ani právní teorie pojmy jako „univerzální dědic“ a „odkazovník“ nezná. Naopak naše právní teorie i praxe operuje s termínem neopomenutelný dědic, kterým Alžběta Pezoldová jako vlastní dcera Jindřicha Schwarzenebrga  bez jakýchkoliv pochybností musí být. Aby mohl být neopomenutelný dědic vyloučen z dědického řízení, musel by zůstaviteli neposkytnout pomoc v závažných případech, neprojevovat o něj trvalý zájem, být odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo vést trvale nezřízený život. Ničeho takového se Alžběta Pezoldová nikdy nedopustila.

I kdyby se i nadále chtěly české soudy opírat jen o rozhodnutí rakouských okresních soudů ohledně zcela jiného majetku, je dále nezbytné upozornit na to, že samotné postavení tzv. „univerzálního“ dědice v rodině Adolfa Schwarzenberga bylo odvozeno pouze od zvykového šlechtického práva, které tradičně upřednostňovalo testamentárně muže před ženami.

Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva jednoznačně vyplývá, že činění rozdílů mezi dědici v dědickém řízení je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné zdůvodnění sledující legitimní cíl. A ten v případě Alžběty Pezoldové také chybí.

Ve světle judikatury Evropského soudního dvora je také potřeba zmínit a zohlednit fakt, že Alžběta Pezoldová byla v době úmrtí svého dědečka i otce nezletilá. A právo na ochranu nezletilých dětí je zásadním způsobem chráněným právem. Není žádný důvod, proč by Alžběta Pezoldová jako pokrevní dcera svého otce neměla po svém předkovi dědit. Navíc jako jediná soustavně plní podmínku závětí svých předků, a to, že dědictví si může nárokovat pouze ten potomek, který se

Bude soustavně snažit o napravení křivd způsobených zabráním majetku Adolfa Schwarzenberga v roce 1947. Toto už Alžběta téměř dvě desetiletí u řady soudních jednání činí a je ve svém úsilí osamocena.

• Ústavní stížnost

Alžběta Pezoldová se rozhodla podat proti nespravedlivému verdiktu Nejvyššího soudu ČR ohledně vyloučení z dědického řízení ústavní stížnost. Domnívá se, že jednáním a rozhodnutím soudů došlo mj. k porušení jejích práv podle Listiny základních práv a svobod. Doufá, že Ústavní soud problematiku rozhodování rakouských soudů důkladně zanalyzuje a její stížnosti vyhoví.