1. Navrhovatelkou Stížnosti je paní Alžběta Pezoldová, státní občanka České republiky, žijící v Praze, Česká republika. Prohlašuje, že je obětí porušení článků 26, 2 a 14, § 1 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech Českou republikou. Je zastoupena svým právním zástupcem. Úmluva vstoupila v platnost pro Československo v březnu 1976 a Opční protokol v červnu 1991.
Fakta, předložená navrhovatelkou:
2.1 Paní Pezoldová se narodila 1. října 1947 ve Vídni jako dcera a zákonná dědička Dr. Jindřicha Schwarzenberga. Navrhovatelka uvádí, že vláda nacistického Německa zkonfiskovala veškerý její rodinný majetek v Rakousku, Německu a v Československu, včetně sídla v Československu, známého jako "Štekl" v roce 1940. Uvádí, že majetek byl konfiskován, protože její adoptivní dědeček Dr. Adolf Schwarzenberg byl oponentem nacistické politiky. Opustil Československo v září 1939 a zemřel v Itálii v roce 1950. Otec navrhovatelky, Jindřich, byl zatčen Němci v roce 1943 a uvězněn v Buchenwaldu, odkud byl propuštěn v roce 1944. Odešel do exilu ve Spojených státech a po válce se do Československa nevrátil.
2.2 Po druhé světové válce v roce 1945 se rodinný majetek dostal pod národní správu zavedenou československou vládou. Podle dekretů, vydaných prezidentem Československa Eduardem Benešem, a to č. 12 ze dne 21. června 1945 a č. 108 ze dne 25. října 1945, byly konfiskovány domy a zemědělský majetek osob německé a maďarské národnosti. Tyto dekrety byly použity na majetek Schwarzenbergů proto, že Schwarzenberg byl německé národnosti, bez ohledu na to, že byl vždy věrným československým občanem a hájil československé zájmy.
2.3 Dne 13. srpna 1947 byl schválen zákon o všeobecné konfiskaci č. 142/1947 Sb., umožňující vládě znárodnit, oproti vyrovnání, zemědělskou půdu o výměře přes 50 hektarů a průmyslové podniky s více než 200 pracovníky. Tento zákon však nebyl uplatněn na majetek Schwarzenbergů, protože v tentýž den byl vyhlášen lex specialis č. 143/1947 Sb. (takzvaný "Lex Schwarzenberg"), který uzákonil převod vlastnictví majetku Schwarzenbergů na stát bez náhrady, přesto, že majetek byl již konfiskován podle Benešových dekretů č.12 a 108. Navrhovatelka tvrdí, že Zákon č. 143/1947 Sb. byl protiústavní, diskriminační a svévolný, a znamenal pokračování a formální schválení předchozího pronásledování rodiny Schwarzenbergů nacisty. Podle navrhovatelky zákon neměl automaticky vliv na předchozí konfiskaci dle Benešových dekretů. Avšak konfiskace zemědělské půdy Schwarzenbergů, provedená dle dekretů č. 12 a 108, byla dne 30. ledna 1948 zrušena. Zástupce Schwarzenbergů byl informován dopisem ze dne 12. února 1948 a stranám byla poskytnuta patnáctidenní lhůta (15 dnů) na odvolání. Navrhovatelka si proto dovoluje prohlásit, že zrušení vstoupilo v platnost až po 27. únoru 1948 (dva dny po stanoveném datu 25. února 1948 pro restituci dle zákona 229/1991 Sb.).
2.4 Podle navrhovatelky k převodu majetku nedošlo automatický poté, co vstoupil v platnost zákon č. 143/1947 Sb., nýbrž stal se až zápisem převodu relevantních vlastnických práv do pozemkových knih. V tomto kontextu navrhovatelka uvádí, že majetek zůstal pod národní správou (viz odst. 2.2) do června 1948, a že zápis majetku do pozemkových knih zemskými úřady a soudy svědčí o tom, že v tu dobu zákon č. 143/1947 Sb. neznamenal okamžitý převod vlastnictví.
2.5 Po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 bylo přijato několik restitučních zákonů. Podle zákona č. 229/1991 Sb. navrhovatelka zažádala o restituci u okresních pozemkových úřadů, ale její žádosti o restituci byly zamítnuty prostřednictvím usnesení ze dne 14. února, 20. května a 19. července 1994.
2.6 Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. července 1994 a 28. února 1995 odvolání navrhovatelky zamítl a rozhodl, že vlastnictví majetku bylo v souladu se zákonem a automaticky převedeno na stát účinností zákona č. 143/1947 Sb., dne 13. srpna 1947. Jelikož dle restitučního zákona č. 229/1991 Sb. začalo rozhodné období pro restituční nároky dnem 25. února 1948, rozhodl pražský městský soud, že navrhovatelka nebyla oprávněna žádat restituci. Soud zamítl žádost navrhovatelky o pozastavení řízení, aby mohl být Ústavní soud požádán o rozhodnutí o údajné protiústavní povaze a neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb.
2.7 Dne 9. března 1995 byla žaloba navrhovatelky podaná u Ústavního soudu týkající se rozsudku Městského soudu ze dne 27. června 1994 zamítnuta. Soud podpořil rozsudek Městského soudu v Praze, že vlastnictví bylo převedeno na stát automaticky účinností zákona č. 143/1947 Sb. a odmítl uvažovat o tom, zda byl zákon č. 143/1947 Sb. neústavní a neplatný. Navrhovatelka se proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 1995 k Ústavnímu soudu neodvolala, protože vzhledem k výsledku prvního odvolání by bylo zbytečné.
2.8 Podle navrhovatelky je výklad soudů, že převod majetku byl automatický a nepodléhal zápisu do pozemkových knih, v očividném rozporu se tehdejšími záznamy a s textem zákona samotného, který dokazuje, že zápis do pozemkových knih byl nutnou podmínkou pro převod majetku, který se v tomto případě uskutečnil po 25. únoru 1948.
2.9 Stížnost navrhovatelky podaná u Evropské komise pro lidská práva dne 24. srpna 1995, týkající se jejího restitučního nároku na majetek „Štekl a na způsob, jakým byl její nárok vyřízen českými soudy, byla prohlášena dne 11. dubna 1996 za nepřípustnou. Navrhovatelka tvrdí, že Komise nezkoumala podstatu její stížnosti a dodává, že její zpráva podaná u Výboru pro lidská práva je odlišná a je rozsáhlejší než její stížnost předložená Evropské komisi pro lidská práva.
2.10 Pokud se týká vyčerpání tuzemských opravných prostředků, navrhovatelka uvádí, že neexistují žádné jiné účinné domácí opravné prostředky, které by měla k dispozici vůči zamítnutí a vyloučení jejího nároku na nápravu, ať už cestou restituce nebo kompenzace proti nezákonnému, svévolnému a diskriminačnímu zabrání jejího majetku a proti zamítnutí spravedlnosti ve vztahu k jejímu nároku na takovou nápravu.
2.11 Z podání vyplývá, že navrhovatelka dále žádá o vydání různých částí jejího rodinného majetku dle zákona č. 243/1992 Sb., který definuje restituci majetku konfiskovaného podle Benešových dekretů. Tento nárok byl zamítnut Městským soudem v Praze dne 30. dubna 1997 s odůvodněním, že její rodinný majetek nebyl konfiskován na základě Benešových dekretů, nýbrž podle zákona č. 143/1947 Sb. Podle právního zástupce soud tímto ignoroval skutečnost, že majetek byl zkonfiskován státem podle Benešových dekretů v roce 1945, a že nikdy nebyl vrácen oprávněným vlastníkům, takže zákon č. 143/1947 Sb. nemohl způsobit a nezpůsobil převod majetku rodiny Schwarzenberků na stát. Soud odmítl předat otázku ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb. Ústavnímu soudu, protože měl za to, že by to nemělo žádný vliv na výsledek případu. Dne 13. května 1997 Ústavní soud nevzal v úvahu argument navrhovatelky, že zákon č. 143/1947 Sb. byl protiústavní, neboť soud došel k závěru, že navrhovatelka nebyla oprávněna podat návrh na zrušení tohoto zákona.
Stížnost
3.1 Navrhovatelka tvrdí, že neustálé odmítání českých úřadů, včetně českého Ústavního soudu, uznat a prohlásit zákon č. 143/1997 Sb. za diskriminující lex specialis a tudíž neplatný, představuje pokračující svévolný, diskriminující a neústavní zásah do navrhovatelčina práva na nerušené užívání jejího dědictví a majetku, včetně práva na restituci a kompenzaci. Navíc restituční zákon č. 229/1991 Sb. je porušením článku 26 Úmluvy, protože umožňuje svévolnou a nespravedlivou diskriminaci mezi oběťmi dřívějších konfiskací majetku.
3.2 V této souvislosti navrhovatelka vysvětluje, že dopad zákona č. 143/1947 Sb. ve spojení se zákonem č. 229/1991 Sb. je svévolnou a nespravedlivou diskriminací její osoby tím, že ji vylučuje z přístupu k nápravě za konfiskaci majetku. Tvrdí, že je obětí svévolného rozdílu v zacházení ve srovnání s jinými oběťmi dřívější konfiskace. V této souvislosti upozorňuje na zcestný výklad zákona č. 143/1947 Sb. českými soudy, jako kdyby jeho přijetí znamenalo automatický převod vlastnictví na český stát, na odmítnutí Ústavního soudu přezkoumat ústavnost zákona č. 143/1947 Sb., na svévolný a nedůsledný výklad zákona č. 142/1947 Sb. a zákona č. 143/1947 Sb., na svévolnou volbu rozhodného data 25. února 1948 a na schválení ze strany soudů v období po roce 1991 svévolného rozlišování při restituci majetku mezi zákonem č. 142/1947 Sb. a zákonem č. 143/1947 Sb.
3.3 Právní zástupce odkazuje na rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. května 1997 Sb., ve kterém soud zvažoval ústavnost zákona č. 229/1991 Sb. a shledal, že existují opodstatněné a objektivní důvody pro zamítnutí všech ostatních majetkových nároků na základě pouhé skutečnosti, že tento zákon je naprosto zřejmým vyjádřením politické vůle zákonodárců, aby restituční nároky byly v podstatě podmíněny existencí rozhodného období, a že zákonodárce měl v úmyslu jasně vymezit časový limit.
3.4 Co se týče navrhovatelčina tvrzení, že existuje svévolná a nespravedlivá diskriminace mezi ní a oběťmi konfiskace majetku dle zákona č. 142/1947 Sb., právní zástupce vysvětluje, že podle § 32 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. pozbylo sice odnětí majetku dle zákona č. 142/1947 Sb. platnosti, avšak český zákonodárce opominul učinit neplatným odnětí majetku dle zákona č. 143/1947 Sb. Kromě toho, jak říká, co se týče zákona č. 142/1947 Sb. je [datum] zápis do pozemkových knih nebo právoplatná držba považována Ústavním soudem za relevantní datum pro účel zjištění oprávněnosti kompenzaci, kdežto u zákona č. 143/1947 Sb. je za podstatné datum považováno datum vstoupení v platnost zákona. V této souvislosti navrhovatelka uvádí, že vlastnické právo nepřešlo na České země před květnem 1948.
3.5 Navrhovatelka dále poukazuje na svévolnou a nespravedlivou diskriminaci mezi ní a jinými oběťmi konfiskace majetku na základě Benešových dekretů z roku 1945, jelikož takové oběti jsou oprávněny k restituci [majetku konfiskovaného na základě těchto dekretů] dle těchto dekretů a dle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. spolu se zákonem č. 243/1992 Sb. majetku, ať byl zabaven ještě před 25. únorem 1948 nebo po něm, pokud mohou prokázat, že byli věrni České republice a nedopustili se žádného bezpráví proti československému státu, kdežto navrhovatelce je tato možnost odpírána, protože podle rozsudků učiněných po roce 1991 bylo vyvlastnění dle Benešových dekretů nahrazeno přijetím zákona č. 143/1947 Sb.
3.6 Navrhovatelka tvrdí, že odpírání a zamítnutí účinné nápravy za svévolné, nezákonné, nespravedlivé a diskriminační zabavení jejího majetku dle Benešových dekretů a dle zákona č. 143/1947 Sb. je pokračující, svévolné, nespravedlivé a protiústavní diskriminační zacházení s navrhovatelkou ze strany státních úřadů České republiky – legislativních, výkonných a soudních – což je v rozporu se závazky České republiky dle článků 2 a 26 Úmluvy. V této souvislosti navrhovatelka uvádí, že názory Výboru pro lidská práva v případu Šimůnek jsou přímo relevantní pro její stížnost.
3.7 Co se týče jejího nároku dle článku 14, § 1 Úmluvy, navrhovatelka uvádí, že jí bylo odepřeno právo na rovnost před českými soudy a na spravedlivé slyšení u nezávislého a nestranného tribunálu, včetně záruky účinného přístupu k tomuto tribunálu. V této souvislosti navrhovatelka odkazuje na způsob, jakým soudy zamítly její nárok (argumenty), na příznivější výkon práva Ústavním soudem v případech srovnatelných s jejím a na odmítnutí Ústavního soudu rozhodnout o ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb.
3.8 V této souvislosti navrhovatelka poukazuje na to, že bylo v zásadním rozporu proti logice a zdravému rozumu, že Ústavní soud potvrdil právní dopady zákona č. 143/1947 Sb., a zároveň prohlásil otázku ústavnosti zákona za irelevantní pro zjištění navrhovatelčiných práv. Rozsudek soudu navíc neodpovídal jeho vlastnímu výkonu práva a ústavním úkolům při rušení diskriminační legislativy.
Hledisko státní strany
4.1 Ve svém podání ze dne 4. prosince 1997 státní strana argumentuje, že stížnost je nepřípustná ratione temporis, jakožto očividně nepodložená a pro nevyčerpání domácích prostředků. Při výkladu pozadí restitučních zákonů státní strana zdůrazňuje, že byly vytvořeny, aby se vypořádaly s následky totalitárního komunistického režimu a byly logicky omezeny datem, kdy komunisté převzali moc, že představují akt ex gratia, který neměl nikdy za cíl všeobecnou nápravu.
4.2 Podle státní strany je stížnost očividně nepodložená, jelikož ze znění zákona č. 143/1947 Sb. je jasné, že dotyčný majetek byl převeden na stát od Dr. Adolfa Schwarzenberga na základě tohoto zákona před opravňujícím datem 25. února 1948, stanoveném v zákoně č. 229/1991 Sb. Státní strana vysvětluje, že zápis do pozemkových knih byl požadován pouze pro změny vlastnictví cestou převodu (vyžadující souhlas bývalého vlastníka) a ne pro změny vlastnictví cestou přechodu práva (nevyžadující souhlas vlastníka). Ve druhém případě je zápis do pozemkové knihy pouhou formalitou, sloužící k ochraně majetku státu před třetími osobami. Též zákon č. 243/1992 Sb. se nevztahuje na případ navrhovatelky, jelikož je výslovně omezen na vyvlastnění provedená dle Benešových dekretů.
4.3 Státní strana argumentuje, že Výbor není ratione temporis oprávněn prošetřit navrhovatelčinu stížnost, že zákon č. 143/1947 Sb. byl nezákonný či diskriminující. Státní strana uznává, že Výbor by byl kompetentní ratione temporis posoudit případy, na které se vztahuje buď zákon č. 229/1991 Sb. nebo 243/1992 Sb., včetně případů pocházejících z období před datem vstoupení Úmluvy v platnost pro Českou republiku. Avšak jelikož ani jeden z těchto dvou zákonů se nevztahuje na navrhovatelčin případ, je sféra právních vztahů stanovená zákonem č. 143/1947 Sb. ratione temporis mimo rámec kompetencí Úmluvy.
4.4 Nakonec státní strana argumentuje, že zpráva k Výboru má širší rozsah, než navrhovatelčina stížnost adresovaná Ústavnímu soudu, a je proto nepřípustná z důvodu nevyčerpání domácích opravných prostředků. V této souvislosti státní strana argumentuje, že doposud nebylo Ústavním soudem vyřízeno 27 navrhovatelkou předložených stížností.
Stanovisko navrhovatelky
5.1 Ve svém stanovisku k argumentaci státní strany navrhovatelka nevznáší námitku vůči vysvětlení státní strany, že legislativa nikdy nezamýšlela poskytnout všeobecnou nápravu, ale tvrdí, že se stížnost v tomto případě týká způsobu, jakým byla tato legislativa aplikována na navrhovatelčin případ, který vyústil v diskriminační odpírání a zamítnutí účinné nápravy restituce nebo kompenzace za nezákonné zabrání majetku její rodiny, při porušení jejího práva na rovnost před zákonem a rovnou ochranu zákonem. Stížnost se také týká popření jejího práva na rovnost před českými soudy a spravedlivé projednání.
5.2 Ohledně argumentu státní strany, že stížnost je očividně neoprávněná, odkazuje právní zástupce na právní řád týkající se restitucí a náprav, který sestává z různých zákonů a není transparentní. Navrhovatelka popírá výklad skutečností předkládaný státní stranou a tvrdí, že majetek její rodiny byl nezákonně zabrán státem na základě Benešových dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., a že majetek její rodiny nebyl zabaven na základě zákona č. 143/1947 Sb. Pokud však zákon č. 143/1947 zbavil navrhovatelčinu rodinu jejího majetku, jak tvrdí státní strana, což navrhovatelka popírá, pak má navrhovatelka námitku proti tvrzení státní strany, že k zabrání majetku došlo před stanoveným datem 25. února 1948. V této souvislosti navrhovatelka odkazuje na své dřívější podání s tím, že soudy neuznaly svévolnou, nespravedlivou a protiústavní povahu stanovení rozhodného data na 25. února 1948.
5.3 Navrhovatelka upozorňuje, že se státní strana nezabývala stížností, že jí Ústavní soud zamítl projednání ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb. s tím, že její stížnost prohlásil za nepřípustnou.
5.4 K argumentu státní strany, že stížnost je nepřípustná ratione temporis, navrhovatelka poukazuje, že si nestěžuje na to, že by zákon č. 143/1947 Sb. porušoval Úmluvu, ale že činy a opominutí veřejných úřadů státní strany poté, co Úmluva a Opční protokol vstoupily v platnost, porušují Úmluvu a odpírají jí účinnou nápravu restitucí a kompenzací diskriminujícím způsobem.
5.5 K argumentu státní strany, že má její stížnost širší rozsah, než její odvolání k Ústavnímu soudu, a že ještě několik ústavních stížností nebylo Ústavním soudem vyřízeno, uvádí, že je to v důsledku odmítnutí soudů zabývat se podstatou její věci a nedostatečné spolupráce úřadů s navrhovatelkou při šetření dotyčné záležitosti a jejím objasňování.
5.6 V dalším podání ze dne 12. ledna 1999 navrhovatelka informuje Výbor o vývoji v jejím případě. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. září 1998, ve kterém soud rozhodl, že její restituční nároky dle zákona č. 243/1992 Sb. nesplňovaly časový limit předepsaný pro nároky dle tohoto zákona. Navrhovatelka vysvětluje, že časový limit pro podání nároků byl 31. prosinec 1992 a pro oprávněné osoby, které k 20. květnu 1992 neměly trvalé bydliště v České republice, 15. červenec 1996. Navrhovatelka se stala českou občankou s trvalým bydlištěm v roce 1993 a vznesla svůj nárok dne 10. července 1996. Soud však zamítl její nárok, jelikož nebyla [českou] občankou ke dni 29. května 1992 a proto nebyla oprávněnou osobou, jak je definováno zákonem.
5.7 Navrhovatelka tvrdí, že požadavek českého občanství představuje porušení jejích práv dle článků 2 a 26 Úmluvy. V této souvislosti odkazuje na názory Výboru v případě Šimůnek (případ č. 516/1992).
5.8 Právní zástupce dále argumentuje, že v rozhodnutí ze dne 26. května 1998 rozhodl Ústavní soud ohledně Salmovského paláce v Praze, že navrhovatelčin restituční nárok byl nepřípustný, protože byl učiněn mimo stanovenou dobu a proto není nutné rozhodovat, zdali navrhovatelka měla či neměla na majetek nárok. Soud, podle navrhovatelky, tím, že odmítl rozhodnout o jejím nároku na vlastnické právo, odepřel jí spravedlnost a porušil článek 14, § 1 Úmluvy.
Úvahy o přípustnosti
6.1 Na svém šedesátém šestém zasedání v červenci 1999 Výbor zvážil přípustnost stížnosti.
6.2. Argumentoval, že navrhovatelčiny nároky v souvislosti se zákonem č. 143/1947 Sb. byly mimo kompetence Výboru ratione temporis a tudíž nepřípustné podle článku 1 Opčního protokolu.
6.3 Co se týče navrhovatelčiny stížnosti, že jí kvůli způsobu, kterým soudy interpretovaly zákony, jež bylo nutno aplikovat na její věc, bylo odepřeno spravedlivé projednání, Výbor připomněl, že výklad domácího práva je v podstatě záležitostí pro soudy a úřady dotyčné státní strany, a prohlásil tuto část stížnosti za nepřípustnou podle článku 3 Opčního protokolu.
6.4 Výbor navíc shledal za nepřípustný navrhovatelčinu stížnost, že je obětí porušení článku 14, odstavec 1 Úmluvy, vzhledem k tomu, že soudy odmítly rozhodnout, zda měla právní nárok na majetek. Výbor shledal, že navrhovatelka neodůvodnila, co se týče přípustnosti, své tvrzení, že selhání soudů je v tomto ohledu svévolné, nebo že neschopnost soudu ověřit ústavnost zákona č. 143/1947 Sb. představovala porušení článku 12 (1).
6.5 K námitce státní strany, že stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání domácích opravných prostředků, Výbor vyjádřil názor, že všechny otázky vznesené v současné stížnosti, byly předloženy domácím soudům státní strany v několika žádostech podaných navrhovatelkou, a byly zváženy nejvyšším soudním orgánem státní strany. Výbor proto shledal, že mu to nezabránilo v posuzování stížnosti dle požadavku obsaženého v článku 5, odst. 2 (b) Opčního protokolu
6.6 Výbor uvedl, že podobný nárok předložený navrhovatelkou byl prohlášen Evropskou komisí pro lidská práva dne 11. dubna 1996 za nepřípustný. Avšak článek 5, odstavec 2(a) Opčního protokolu by nepředstavoval překážku pro přípustnost současné stížnosti, neboť věc nebyla předmětem dalšího řízení mezinárodního šetření a urovnávání sporů, a Česká republika neučinila dle článku 5 odstavce 2 a) Opčního protokolu žádné výhrady.
6.7 Dne 9. července 1999, Výbor rozhodl, že navrhovatelčina zbylá tvrzení, že je diskriminačním způsobem vyloučena z přístupu k opravným prostředkům, jsou přípustná, protože mohou podnítit nastolení otázek dle článků 2 a 26 Úmluvy.
Podání státní strany a navrhovatelky k jádru věci
7.1 Podáním ze dne 23. března 2002 navrhovatelka odkazuje na Názory Výboru v případě č. 774/1997 (Brok v. Česká republika) a s ohledem na otázku rovného přístupu v rámci limitů přípustnosti uznané pro záležitosti dle článků 2 a 26 Úmluvy tvrdí, že Ministerstvo zemědělství a různé státní archivy do roku 2001 důsledně odpíraly navrhovatelce a všem pozemkovým úřadům přístup k úplným spisům o konfiskačním řízení proti jejímu dědečkovi Dr. Adolfu Schwarzenbergovi a jeho odvoláním podaným v náležité lhůtě (viz odst. 5.5, zde). Zvláště se uvádí, že ještě v roce 2001 bylo právnímu zástupci navrhovatelky odepřeno prozkoumání spisu Schwarzenberg ředitelem pro právní záležitosti Dr. Jindřichem Urfusem, a až když navrhovatelka našla jiné relevantní dokumenty v jiném archivu, byl dne 11. května 2001 [její] právní zástupce ministerstvem informován, že spis skutečně existuje a bylo mu povoleno do něj nahlédnout. Navíc se uvádí, že dne 5. října 1993 vedoucí Státního archivu v Krumlově, dr. Anna Kubíková, odepřela v přítomnosti svého pomocníka Ing. Zálohy navrhovatelce přístup k archivním dokumentům se slovy "Všichni čeští občané mají právo využívat tento archív, ale Vy ne". Navrhovatelka si stěžuje, že taková odmítnutí přístupu dokládají nerovnost zacházení ze strany českých úřadů, jimž byla od roku 1992 vystavována.
7.2 Odepřené dokumenty dosvědčují, že ve skutečnosti byl majetek Schwarzenberků konfiskován podle prezidentského dekretu č. 12/1945 Sb. Úřady státní strany nejen že zabránily navrhovatelce odhalit úplná fakta týkající se její věci a sdělit je pozemkovým úřadům a soudům, zároveň stihnout termíny pro předložení nároků dle zákonů 87/1991 Sb. a 243/1992 Sb., ale také úmyslně zaváděly všechny pozemkové úřady a Výbor pro lidská práva.
7.3 Dne 29. listopadu 2001 Krajský soud v Českých Budějovicích (15 Co 633/2001-115) jako odvolací soud potvrdil, že majetek Schwarzenberků byl opravdu konfiskován podle §1, odst. 1, písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., čímž je zdůrazněna nepoužitelnost zákona 143/1947 Sb. Avšak Soud neučinil ve prospěch navrhovatelky žádnou nápravu, protože podle navrhovatelky neexistovalo nápravné opatření pro někoho, o kom se mělo za to, že byl německého či maďarského původu
7.4 Ministerstvo zemědělství rovněž zamítlo odvolání navrhovatelky proti odmítnutím všech pozemkových úřadů obnovit jednotlivá restituční řízení ve světle důležitých informací, které byly zamlčeny a které nakonec navrhovatelka získala. Předpokládá se, že jednotná negativní nařízení byla vydána na pokyn samotného Ministerstva, neboť Ministerstvo už dávalo pokyny pozemkových úřadům ohledně jiných řízení, týkajících se navrhovatelky.
7.5 Dále se uvádí, že Městský soud v Praze ignoroval nepoužitím restitučního zákona č. 243/1992 Sb. příslušné nálezy českého Ústavního soudu. Tvrdí se, že toto odepření spravedlnosti představuje nerovné zacházení kvůli navrhovatelčinu jazyku, národnímu a sociálnímu původu, a majetku.
8.1 V Note verbale ze dne 7. června 2002 státní strana učinila k jádru věci následující zjištění. Co se týče navrhovatelčina odmítnutí výkladu zákona č. 143/1947 Sb. českými soudy, státní strana uvádí, že „výklad domácího práva je v podstatě záležitostí soudů a úřadů dotyčné státní strany. V pravomoci Výboru není posuzovat, zdali kompetentní úřady dotyčné státní strany vyložily a použily domácí zákon v tomto případě správně, pokud nebylo zjištěno, že jej nevyložily a nepoužily v dobré víře nebo není jasné, že se jednalo o zneužití pravomoci. Řízení soudů České republiky v dotyčné věci jsou detailně popsána v Komentáři České republiky k přípustnosti stížnosti, který potvrzuje zákonnost soudních řízení. Na druhé straně navrhovatelka nezdůvodnila tvrzení o rozumu se příčícím výkladu zákona č. 143/1947 Sb.
8.2 Co se týče navrhovatelčina tvrzení o rozlišování mezi výkladem zákona č. 142/1947 Sb. a zákona č. 143/1947 Sb., státní strana odkazuje na svůj Komentář k přípustnosti stížnosti, který obsahuje citát příslušných ustanovení zákona č. 143/1947 Sb. a vysvětlení jejich výkladu správními a soudními orgány České republiky.
8.3 Co se týče navrhovatelčiny námitky vůči výběru rozhodného data 25. února 1948 jako svévolného, státní strana poznamenává, že "otázka, zda je rozhodné datum 25. února 1948 v restitučním zákoně České republiky v souladu s články 2 a 26 Úmluvy, byla opakovaně Výborem probírána. V souvislosti s tím Česká republika odkazuje na rozhodnutí Výboru v případech Ruediger Schlosser v. Česká republika (stížnost č. 670/1995) a Gerhard Malik v. Česká republika (stížnost č. 669/1995). V obou případech Výbor došel k závěru, že „ne každé rozlišení či rozdíl v zacházení znamená diskriminaci v rámci významu článků 2 a 26. Výbor se domnívá, že se v tomto případě legislativa přijatá po pádu komunistického režimu nejeví se být prima facie diskriminační v rámci významu článku 26 pouze proto, že, jak navrhovatelka tvrdí, neposkytuje kompenzaci obětem bezpráví spáchaných v období před komunistickým režimem..." Účelem restituční legislativy bylo napravit majetkové křivdy způsobené komunistickým režimem v období 1948-1989. Stanovení rozhodného data zákonodárcem bylo objektivní, protože ke komunistickému převratu došlo dne 25. února 1948 a bylo oprávněné vzhledem k ekonomickým možnostem státu v přechodu od totalitárního režimu k demokratickému. Neexistence uznání práva na restituci v mezinárodním právu by měla být rovněž vzata v úvahu v tomto ohledu.
8.4 Co se týče navrhovatelčiny námitky ohledně rozdílu v restituci majetku mezi zákonem č. 142/1947 Sb. a zákonem č. 143/1947 Sb. a svévolnou a nespravedlivou diskriminací mezi navrhovatelkou a jinými oběťmi konfiskace majetku dle prezidentského dekretu z roku 1945, státní strana poznamenává, že „restituční legislativa se nevztahuje na převod majetku provedený před 25. únorem 1948, v souladu se zákony, uplatňujícími novou sociální a ekonomickou politiku státu. Tyto zákony nebyly nástrojem komunistické perzekuce. Ačkoli zákon č. 229/1991 Sb. odkazuje na zákon č. 142/1947 Sb. (článek 6, § 1b), stanoví rovněž, že převod majetku musel být učiněn v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Prostřednictvím této kumulativní podmínky zákon č. 229/1991 Sb. dodržuje výše-zmíněný účel a myšlenky restituční legislativy, a představuje objektivní kritérium pro oprávněnost na restituci majetku. Majetek děda navrhovatelky byl převeden na stát před 25. únorem 1948, a proto nespadá do restituce majetku konfiskovaného komunistickým režimem. Restituce majetku vztahující se na křivdy způsobené nesprávným použitím prezidentských dekretů je stanovena zákonem č. 243/1992 Sb. a vztahuje se na zcela odlišnou situaci, než je situace navrhovatelčina dědečka, a proto je v tomto případě irelevantní.
|