Případ Adolfa Schwarzenberga a zabavení jeho majetku

Německé jednotky vstupující na Pražský Hrad. Schwarzemberský palác, viditelný v pozadí, byl později zabrán Gestapem.

Když mu gestapo v srpnu 1940 zabavilo majetek, vlastnil Adolf Schwarzenberg přibližně 55 000 hektarů lesů, polí a rybníků, několik obchodních společností, archivy a sbírky umění, zámky v Hluboké nad Vltavou a v Českém Krumlově, klášter Zlatá Koruna a dva paláce na pražských Hradčanech. Teď je vše ve vlastnictví státu. Nárok, který si Česká republika činí na tento majetek, se ale opírá o pokračující bezpráví.

Adolf Schwarzenberg byl otevřeným odpůrcem nacistů. V důsledku toho mu už v roce 1940 veškerý majetek konfiskovalo gestapo a on sám byl nucen před ním uprchnout. Zbytek války strávil v americkém exilu, kde si na Kolumbijské univerzitě udělal doktorát a podporoval československou věc. Po skončení války byl oprávněn získat zpět svůj majetek zpronevěřený nacistickými okupanty a později Benešovým dekretem č. 5/1945 Sb., ale Československá republika se majetku znovu zmocnila jakožto „nástupce“ gestapa.

Po odchodu nacistů, v době, kdy se chystal k odjezdu z USA, byla nad českým majetkem Adolfa Schwarzenberga protizákonně vyhlášena národní správa. Veřejně uváděným důvodem byla snaha o nepřerušené fungování podniků, a to bez ohledu na skutečnost, že byl po ruce loajální český tým zkušených předválečných manažerů jako dr. Adamec a Ing. Zumr (jež nacisti nepropustili), kteří byli připraveni se bezodkladně ujmout správy majetku. Majetek Adolfa Schwarzenberga byl následně ukraden prostřednictvím zneužití Benešova dekretu č. 5/1945 Sb. a 12/1945 Sb. a manažeři Adolfa Schwarzenberga dr. Adamec a Ing. Zumr se v září 1945 stali národními správci a v červnu 1948 správci jménem českého státu.

Ve svém rozhodnutí z 5. března 1946 Zemský národní výbor jasně prokázal, že dekret č. 12/1945 Sb. byl v případě Adolfa Schwarzenberga použit protiprávně. Navzdory tomu ale neodvolal národní správu ani konfiskaci provedenou na základě zneužití tohoto dekretu. O 16 měsíců později byl Národním shromážděním vydán zákon č. 143/1947 Sb., známý též jako „lex Schwarzenberg“, který nařídil konfiskaci podnikatelského majetku Adolfa Schwarzenberga bez odškodnění a možnosti odvolání. Již v době svého vzniku byl předpis v rozporu s ústavou, která zakazovala konfiskaci majetku bez náhrady majiteli. Je také proti právním zásadám přijmout zákon, který postrádá obecnost – například se nevztahuje na všechny občany, ale jen na vybrané jedince a diskriminuje je, čímž porušuje princip rovnosti před zákonem.

Adolf Schwarzenberg nikdy neobdržel žádnou kompenzaci. Lex Schwarzenberg přinejmenším dokázal, že nebyl „osobou politicky nespolehlivou“ a nikdy nejednal proti zájmům Československé republiky, a to tak, že mu zákonodárce lex Schwarzenberg přiznal doživotní penzi. Tím zákonodárce jasně stanovil, že Adolf Schwarzenberg neposkytl žádný důvod ke ztrátě svého majetku. Žádnou penzi však nikdy nedostal. V Československu byl zcela zbaven občanských práv a zemřel předčasně v Itálii roce 1950.

Jeho vnučka, paní Alžběta Pezoldová, rozená Schwarzenbergová, se nyní snaží o očištění pověsti svého dědečka a získání svého právoplatného majetku. Alžběta Pezoldová zažádala o restituci majetku své rodiny na základě zákona č. 229/1991 Sb., avšak až doposud bez úspěchu, protože procesy byly založeny na zatajení listin. To porušovalo její právo na spravedlivé slyšení a plnou informaci podle § 4a zákona č. 229/1991 Sb. Od té doby probíhají vleklé spory na všech úrovních českého soudního systému, z nichž většina je neúspěšná.

První dílčí, ale přesto zásadní úspěch přišel až na začátku roku 2009. Ústavní soud prozkoumal stížnost v případě rodové hrobky v Domaníně u Třeboně, jejíž navrácení rodině postupně zamítly soudy všech instancí. Ústavní soud rozhodl, že lex Schwarzenberg neposkytoval základ pro znárodnění nepodnikatelského majetku rodu Schwarzenbergů a že mu má být tento majetek navrácen. Okresní soud v Jindřichově Hradci, kam se případ vrátil, rozhodl 24. února 2009, že hrobka jakožto pietní a ryze soukromé místo nikdy nepřestala být rodinným majetkem, její zestátnění proběhlo neoprávněně a stát ji musí rodině vydat.

Toto přelomové rozhodnutí dává Alžbětě Pezoldové naději, že i další spory budou posuzovány v podobném duchu a do dědictví Adolfa Schwarzenberga se vrátí alespoň jeho nepodnikatelský majetek. Hlavním sporným bodem ale stále zůstává otázka platnosti či neplatnosti zvláštního projevu nespravedlnosti lex Schwarzenberg v rámci platného právního řádu České republiky. Alžběta Pezoldová zastává názor, že by svévolný a protiústavní lex Schwarzenberg měl být zrušen.

V důsledku tohoto nálezu Ústavního soudu změnil Městský soud v Praze, jako odvolací soud, negativní stanovisko soudu i k navrácení podstatného majetku v Praze včetně dvou paláců na Hradčanech. Shledal, že není srozumitelné, jakým způsobem nižší soud došel k názoru, že tento majetek byl vyvlastněn. Je poměrně zřejmé, že se právní řád v posledních 15 letech nevypořádal se složitými protizákonnými a protiústavními kroky státu učiněnými ve věci vyvlastnění tohoto nepodnikatelského soukromého majetku bez jakéhokoli právního důvodu či kompenzace po zrušení národní správy 31. května 1948.

Alžběta Pezoldová věří, že tento majetek získá zpět, zvláště na základě nálezu Ústavního soudu US 428/06 ze 4. prosince 2008, ať už prostřednictvím restitučního řízení nebo civilních soudů. Ústavní soud v jiném restitučním případě shledal, že jakékoli právní vady vzniklé v důsledku nedbalosti státu nesmí být použity proti nárokující straně a je povinností soudů rozhodnout spravedlivě podle okolností konkrétního případu, chránit příslušná ústavní práva nárokující strany a nehledat formální záminky pro zamítnutí oprávněných požadavků.