Dílčí úspěch

Obrat v kauze nastal až počátkem roku 2009, kdy se k Ústavnímu soudu dostala stížnost Alžběty Pezoldové, ve které žádala přezkoumání rozhodnutí soudů nižší instance. Ty zamítly její žalobu o navrácení rodové hrobky v Domaníně u Třeboně do rodinného majetku. Ústavní soud ale v lednu 2009 rozhodl, že hrobka by měla být rodině navrácena na základě článku 8 Evropské charty lidských práv, jelikož se jedná o soukromý majetek, navíc pietního charakteru. Usnesl se, že celý majetek byl zestátněn na základě zákona nebo zneužití lex Schwarzenberg, a nikoli podle Benešových dekretů, ale hrobka byla odebrána protiprávně. Je ryze soukromým majetkem, který neměl být nikdy konfiskován. Případ se vrátil zpět k soudu první instance, Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, který určil, že rodinná hrobka v Domaníně u Třeboně náleží do majetku rodu a stát ji musí rodině vydat.

Pro rodinu to znamená převratné rozhodnutí – soudy poprvé určily, že některá nemovitost patřící před vyvlastněním tzv. hlubocké větvi rodu Schwarzenbergů jim náleží a je součástí jejich dědictví. Hrobka nikdy nepřestala být rodinným majetkem, její zestátnění proběhlo protiprávně.

Rozhodnutí je klíčové i pro další probíhající spory. Zákon lex Schwarzenberg by měl být zrušen jako protiústavní. Ale toto rozhodnutí soudu alespoň říká, že rodu by měl být vydán i další nepodnikatelský majetek, který byl na základě zneužití zákona lex Schwarzenberg po červnu 1948 neoprávněně převeden do vlastnictví státu.

Rozhodnutí soudu se týká hrobky jako budovy, nevztahuje se na přilehlé pozemky. Ty rodině navráceny nebyly. Alžběta Pezoldová se ale domnívá, že i pozemky přilehlé k hrobce jsou nepodnikatelského charakteru, a proto se proti tomuto rozhodnutí prostřednictvím svého právního zástupce odvolala.

Soud určil, že hrobka náleží do dědictví Adolfa Schwarzenberga. V dědickém řízení se nyní rozhodne, kdo z žijících potomků rodu se stane právoplatným dědicem.

Zároveň v současné době probíhají na území celé republiky desítky soudních sporů Alžběty Pezoldové s českým státem. Usiluje v nich o nemovitosti, jako je zámek v Hluboké nad Vltavou, Českém Krumlově, Červeném Dvoře nebo Postoloprtech stejně jako o Schwarzenberský a Salmovský palác na pražských Hradčanech a další nemovitosti a rozsáhlé pozemky a v neposlední řadě také významné uloupené umělecké sbírky, jichž se lex Schwarzenberg rovněž netýká.

Alžběta Pezoldová je přesvědčena, že dosáhne zrušení zcizení alespoň u nepodnikatelského majetku zabaveného nezákonně na základě zákona lex Schwarzenberg; jejím cílem nicméně zůstává, aby Ústavní soud nakonec revokoval lex Schwarzenberg a došlo rovněž k navrácení podnikatelského majetku včetně obrovské rozlohy lesů. Je přesvědčena, že takto neomalený akt politické a sociální perzekuce z hlediska základních práv a svobod zaručených českou Ústavou nemůže být nadále udržován jako součást právního řádu České republiky. V tomto kontextu poukazuje na to, že v jurisdikci českého Ústavního soudu mohou být dokonce i prezidentské dekrety 5/1945 Sb. a 12/1945 Sb., které na rozdíl od lex Schwarzenberg poskytovaly možnost odvolání proti konfiskaci, přijaty jako součást právního řádu pouze proto, že porušení základního ústavního principu „in dubio pro reo“ mohlo být ignorováno pouze „v zájmu demokracie a vlády zákona“ v poválečných okolnostech. V této souvislosti připomíná, že již v květnu 1945 bylo dobře známo, že její dědeček Adolf Schwarzenberg byl za všech okolností oddaným zastáncem demokracie a vlády zákona, a v jeho případě proto neexistuje žádný důvod pro pohrdání principem „in dubio pro reo“ – jelikož bylo dobře známo, že nikdy nejednal proti Československé republice, ale naopak ji podporoval před, během i po období poroby. Věří, že to, že její dědeček ztratil veškerý český majetek včetně pasu, osobních dokumentů, korespondence, rodinných obrazů, nábytku, příborů, soukromých automobilů, a dokonce i oblečení a spodního prádla, je trestem za zločin jakkoli chybí samotný zločin, jelikož ztráta majetku byla dle výše zmíněných dekretů považována za trest.

Vzhledem k tomu, že mezi nárokovanými nemovitostmi jsou i budovy, které jsou v současnosti národními kulturními památkami, zavázala se Alžběta Pezoldová a její rodina, že se budou o případně vrácené památky příkladně starat a ty, které jsou v současnosti přístupné veřejnosti, zůstanou přístupné i nadále.

Dnes, více než šedesát let po pádu nacistického režimu, by neměl žádný evropský stát těžit z bezpráví nacistické politiky. V souladu s tím by měl být český majetek Adolfa Schwarzenberga (jenž až dosud Česká republika drží jako „majetkový nástupce“ gestapa) navrácen. Česká republika vrátila jiné významné majetky jejich oprávněným vlastníkům. Neexistuje žádný platný argument umožňující i nadále neoprávněně vlastnit majetek Adolfa Schwarzenberga, který se zastával Československa proti nacistickému teroru. Odmítání navrátit jeho majetek a zvláště pak vypleněné umělecké sbírky restituentům a jeho právoplatným dědicům je nejen výsměchem právu, ale i celoživotnímu úsilí Adolfa Schwarzenberga konat pro dobro českého státu.

Opravdu stojí za to udržovat tento nástroj nespravedlnosti v českém právním řádu a v zájmu státní chamtivosti tím porušovat mezinárodní právo?