Pokusy dosáhnout restituce a jejich maření ze strany úřadů

Vnučka Adolfa Schwarzenberga Alžběta Pezoldová (rozená Schwarzenbergová z hlubocké primogenitury rodu) jako jediná žadatelka zažádala v lednu 1993 o restituci českého majetku Adolfa Schwarzenberga. Rovněž velmi zdvořilým dopisem požádala prezidenta Havla, aby vyzval Ústavní soud ke zrušení zákona č. 143/1947 Sb. Jeho kancelář odpověděla hrubým dopisem, že je neslýchané se takto nevhodným způsobem obracet na prezidenta jako na „Jeho Excelenci“, a bez jakéhokoli smysluplného důvodu její žádost zamítla.

Pozemkový úřad se v první části restituce dotázal Správy pro věci majetkové Ministerstva financí, zda Alžběta Pezoldová nebo její otec Jindřich Schwarzenberg obdrželi nějakou kompenzaci na základě česko-rakouské dohody o majetkových záležitostech. Správa pro věci majetkové konstatovala, že na základě této dohody nedošlo k vyplacení žádné kompenzace. V této odpovědi Správa nicméně zmiňuje okolnosti, za nichž došlo ke zcizení majetku. Stejný úřad došel ve svém vyjádření pro Ministerstvo zahraničí z roku 1981 k závěru, že majetek byl zestátněn konfiskací dle dekretu č. 12/1945 Sb., a nikoli dle zákona č. 143/1947 Sb. V roce 1994 nicméně nezákonně použil protiústavní ad hominem zákon č. 143/1947 Sb. k interpretaci kauzy znárodnění majetku Adolfa Schwarzenberga a z ničeho nic dospěl k závěru, že tento akt nespravedlnosti měl okamžitý právní efekt. V odpovědi Pozemkovému úřadu své rozhodnutí z roku 1981 zcela obrátil, pozemkovému úřadu dokument z roku 1981 zatajil a „poradil“, aby byla restituce zamítnuta, protože byl majetek zestátněn na základě zákona lex Schwarzenberg č. 143/1947 Sb. s okamžitou platností ke dni jeho vyhlášení 10. července 1947. Vzhledem k omezení §1 Odd. 2 lex Schwarzenberg na podnikatelský majetek pak prohlásil, že dle zákona byl zabaven veškerý majetek.

Správa pro věci majetkové Ministerstva financí si dobře uvědomovala svůj podvodný záměr, neboť Alžbětě Pezoldové odmítala přístup ke svému původnímu stanovisku z roku 1981, a to od roku 1994 až do srpna 2007.

Správa pro věci majetkové Ministerstva financí ovlivnila touto „radou“ a hrubou dezinformací rozhodnutí o restitučních nárocích Alžběty Pezoldové: žádost byla zamítnuta s odvoláním na zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (tzv. restituční zákon). Ten určuje, že je možné restituovat pouze majetek zabavený státem po 25. únoru 1948. Zákon lex Schwarzenberg byl přijat jen několik měsíců před tímto termínem, ale k předání majetku mezi Národní správou a českým státem došlo až 1. června 1948 a převod nemovitostí byl zanesen do pozemkových knih ještě později až v 50. a 60. letech. I když přijmeme skutečnost, že byl majetek Adolfu Schwarzenbergovi zabaven na základě zákona 143/1947 Sb., mělo by toto zanesení do pozemkových knih být určující pro rozhodování restitučních soudů ve věci zvláštního ad hominem zákona 143/1947 Sb., stejně jak tomu je v případě obecného zákona 142/1947 Sb., jak uvedl ústavní soudce JUDr. Čermák ve svém nesouhlasném stanovisku ze dne 31. 10. 1999, kdy ani nevěděl o náhlé „reinterpretaci“ a užití lex Schwarzenberg Správou pro věci majetkové v roce 1994.

Od okamžiku, kdy požádala o restituci, se Alžběta Pezoldová potýkala s neochotou úřadů její případy řešit. Až do roku 2001 bránilo žadatelce Ministerstvo zemědělství v přístupu k dokumentům ohledně aplikace Benešových dekretů a následného Schwarzenbergova odvolání proti nim. Příslušný úředník tvrdil, že spis už neexistuje. Když však Alžběta Pezoldová získala ověřené kopie zásadních dokumentů z tohoto spisu z jiných státních archivů, stejný úředník řekl jejímu právnímu zástupci: „Samozřejmě, že tento spis je k dispozici je a vaše klientka musí nyní požádat o povolení k jeho prostudování a počkat 6 týdnů, než jí bude uděleno.

Jelikož zadržováním příslušného spisu bylo porušeno základní právo Alžběty Pezoldové na spravedlivé soudní slyšení, rozhodl Výbor pro lidská práva OSN 25. října 2002, že Česká republika je povinna znovu projednat její případ dle restitučního zákona a určit pro její žádosti nové lhůty. Toto rozhodnutí je pro Českou republiku závazné, protože ratifikovala nejenom Mezinárodní dohodu o ochraně lidských, občanských a politických práv, ale také Opční protokol. Česká republika však doposud odmítá toto rozhodnutí naplnit, čímž porušuje mezinárodní právo.

Když Alžběta Pezoldová konečně prostudovaný spis předložila Krajskému soudu v Českých Budějovicích, potvrdil tento ve svém usnesení ze dne 29. listopadu 2001, že byl majetek skutečně odebrán dle dekretu č. 12/1945 Sb. (tzv. Benešovy dekrety). Pezoldová z tohoto důvodu žádá, aby o odvolání proti zestátnění majetku, které bylo náležitě podáno v roce 1945 a jehož možnost byla zaručena samotným dekretem, bylo s konečnou platností rozhodnuto. Zatím se však v této věci nic nestalo. Úřady stále odmítají tento případ projednat pod falešnou záminkou, že již neexistuje odpovědný orgán, který by se zabýval odvolacím řízením, umožněným dle Benešovy legislativy, a nesmyslně argumentují, že po zařazení Listiny lidských práv do Ústavy České republiky dne 28. prosince 1992 by bylo rozhodování o tomto odvolání nepřípustné.

Alžběta Pezoldová se proto z tohoto důvodu a také kvůli nejasnému výkladu restitučního zákona rozhodla pro určující žaloby, které mají rozhodnout, jaký majetek bude zahrnut do dědictví Adolfa Schwarzenberga. Ústavní soud ale vydal v souvislosti s přemi rodiny Kinských stanovisko pléna Pl ÚS 21/05, které říká, že takovýmto typem žaloby o určení vlastnictví nelze obcházet smysl výše zmíněného restitučního zákona. Soudy se proto ve většině případů odmítly zabývat žalobami Alžběty Pezoldové, a to přesto, že v jejím případě (na rozdíl např. od případu Kinský) bylo odvolání proti konfiskaci podáno v řádném termínu a nikdy o něm nebylo rozhodnuto. O restituci požádala dle restitučních zákonů, a není tedy možno argumentovat tím, že se je snažila obejít. I přes to že podstatná část nepodnikatelského majetku byla zabavena až po 25. 2. 1948 v květnu 1948 a později a jejich navrácení nemůže být v žádném případě popřeno na základě názoru ve věci Kinských.

Problémem však zůstává i zákon lex Schwarzenberg jako takový. Vzhledem k podmínkám, za kterých vznikal (viz kapitola Blokování odvolacího řízení a lex Schwarzenberg), by neměl vůbec vstoupit v platnost. Jeho platnost může zpochybnit pouze Ústavní soud na žádost prezidenta, poslanců, senátorů nebo soudců. Žádný soudce soudu jakékoli instance, který řešil spory rodiny Pezoldových se státem a který by mohl prozkoumání zákona Ústavním soudem iniciovat, však nikdy nepodnikl ve věci potřebné kroky. V důsledku toho se dále vlečou desítky soudních žalob, které by mohly být jednou provždy vyřešeny.